" KOTVA VESMÍRŮ "
TĚLO NA TĚLO
Už je to pár dní
po mém boku jsi spala
mé ruce to ví
s tvými rty jsem si hrála
už je to spousta času
a mně se stýská
chci líbat tě do vlasů
chránit tě, když se blýská
tvé ruce
tvé tělo nahé
líbat tě něžně, prudce
cítit tvé touhy vlahé
bříška se dotýkat
polibky stehna posévat
chuť nektaru polykat
slyšet tě hlasitě zasténat!
cítím, jako bys tady byla
víčka zavírám
vím, že bys chtěla!
žaluzie zastírám
přitisknu si tě k sobě blíž
tělo na tělo
tak, ať oceán ucítíš!
možná vzplanutím uhořím
na tom nezáleží
pokud do tvých vod..
ústa svá ponořím!
MOŽNÁ SLÁTANINA
možná slátanina
nebo dopis na rozloučenou
netuším, čí bude to vina
snad zase zítra na viděnou?
z okna vyhlížím
a na chvíli jsi zase tady
co když předstírám
hluboce přemýšlím
když jsi ke mně zády
spíš a já tvé tělo objímám
jaký to sladký pocit bezpečí
tak ráda s tebou usínám
v domnění že...
zítřejší loučení bude lehčí
myšlenky v hlubinách
občas tak nepřítomná
papírová lodička ve vlnách
kdy pluje, kdy se potápí
nejsem si vědoma
další svítání
už musíš jít
a má kotva
ve větru uhání
mám děravou síť
možná se probudím znova
v klidnějších vlnách...
zítra na viděnou?
PSANÉ BÁŘE
Měsíční noc je u konce
a nad oblohou svítá
v očích noří se ledovce
chlad v dlaních mě vítá
Sahám po tvých tvářích
nikde tě nevidím
tvá vůně na polštářích
paprskům, které tě probouzí
tiše závidím
Kde jsi má další lodičko papírová
kam vítr tě unáší
má mysl vzpomínky z mrazu snová
slzy po tvém úsměvu přináší
Držet tě zase ve svých dlaních
cítit tvé chvění
tančit s tebou po divokých pláních
býti souznění
Poslední sníh taje
tak jako ty odchází
tvůj medový hlas v srdci mi hraje
a polibky schází
smět tak přitáhnout zpátky
nechat obavy utopit
utišit zmatky
všeho strachu tě zbavit
znovu cítit tvé chvění
hladit tvé vlasy
radost v bol se mění
a já chci líbat tvé řasy
něžná a vášnivá
tak ve mně zůstáváš
nádherná a bláznivá
tak ve mně ožíváš
po nocích budu hvězdy ti přát
ať na cestu ti září
v srdci budu si tě hřát
vzpomínat na ďolíček ve tvé tváři
Už nikdy nezapomenutá
navždy uzamknutá
ve mně, v mém nitru
v každém dalším jitru!
Jako tyto verše
verše psané Báře
že byla má měsíční záře....
A tak ji naposledy líbám...
NAČ BÝT PRVNÍ
Viděla jsem stromy válčit s větrem
větve se lámaly jako vlny nad útesy
pamatuji si doby, kdy jsi má ramena
přikrývala svetrem
doby, kdy voněly mi tvé vlasy
Viděla jsem první vločky zimní
když jsem cítila tvé rty, tály stejně jako
tál můj dech
nač být první
když pak táhneš to břímě na zádech
Viděla jsem uvadat květy
na jaře neboť se zdržel mráz
pamatuji si dobu, kdy střetly se
všechny světy
a teď mezi nimi stavíme hráz
Viděla jsem z rosy peřinu
zrcadlila všechny nenaplněné touhy
pamatuji si doby, kdy vnímala jsem
každou vteřinu
a teď po stopách zbývají jen šmouhy
Viděla jsem tě svítit
z mých slz nad hladinou
všechny doby jsou už pryč a já vím...
nelze tě chytit
snad jen jako odrážející se hvězdy
jež se v dlaních jako vločky
rozplynou...
KDYŽ SE TŘÍŠTÍ
a když se tříští
noc mezi ránem
možná v knize příští
deštěm vzplanem
padáme do nebeské hlubiny
víčka zavřená
pohlazení červánkové pustiny
andělská tvář znavená
a když se proplétá
polibek a spánek
jsem v tobě zakletá
jsi můj jarní vánek
obloho z květů růží červená
mléčná dráho
na mých rtech lapená
HOŘÍCÍ
jednou jsem tam byla
do útrob zabloudila
a sejdeme se tam zase
hořící!
ve své plné ďábelské kráse
spálím tě v písečnou lávu
rozpráším ve vodě
dostaneš vytouženou slávu
ve falešné svobodě!
KDYŽ LÍBÁM TVÉ COPY
když líbám tvé copy
nebeská krev prolévá se
mezi písečnými domy
tvou tvář v loukách vídám
hladím ovesné klasy
ptákům zpívám
jsem obětí červánkové spásy
STAČILO!
stačilo těch ran
stačilo probdělých nocí
ten křik ze všech stran
mrtvé hlavy uprostřed klecí
stačilo slz pro nic
a možná pro všechno
v lásce navždy panic
srdce ledovou břitvou ztlumeno
stačilo těch slibů žalostných
přísah na smrt a život
zůstáváme jen prachem pocestných
teď už jen já! jsem pilot
NA KRAJI VŘESŮ
Ty liščí vlasy
a tvá kůže v mechu
ty divoké řasy!
cítím tě ve větru...
v každém svém dechu
Počkám na kraji vřesů
v tom nejhlubším
ze všech lesů...
vím, že zase dorostou...
BRZY SE OPĚT SETKÁME
Jako padlý anděl
když schází mi
tvé rty jarní
oheň mě sváděl
když líbal jsem
tvé lístky okvětní
Má vílo všech lesů
brzy se opět setkáme
nejspíš někde tam...
tam na kraji
lesních vřesů...
až zase dorostou...
SLIBUJI-NE
když budeš chtít zase odejít
slibuji - nedotknu se tvých šatů
jen natáhnu ruce
vzdám se posledních tahů
když budeš chtít zůstat
slibuji - nebudu držet tvé dlaně
jen se posadím vedle tebe
chmury promění se v laně
když nebudeš vědět kudy kam
slibuji - že nic co jsem slíbil nedodržím
odvedu tě kamkoliv kde najdeš své místo
i kdybych měl zůstat navždy sám
KAKAO SODA
křesadlo a kus vody
nad hlavami prázdno
kakao a trocha sody
chyběla už dávno
dřív než tady byla
NOČNÍ KOSTEL
kdo by to byl řekl
možná její kaštanové vlasy
že už tenkrát mě svedl
ten úsměv a možná ty hlasy
Uvnitř mé hlavy je slyším
jsou tak hluboce hluboko
kam směřují tuším
chvíli tak blízko
a pak dlouze tak daleko!
A ten pohled mně tak vzdálený
jako na noční kostel
světly opuštěný
přesně tam!
až.........
najdeme se...
NAJDEŠ MĚ V ÚDOLÍ
bouřko mých nocí probdělých
v očích se mi blýskáš
vílo mých myšlenek zasněných
tak jako já si stýskáš
ten pohled na lesy
a osamělá chata
pod rozechvělými nebesy
bílá mlhavá plachta
střelko z hvězdného údolí
hlasitým tichem dýcháš
střelit tam kde to nebolí
tam kde barvy s nitrem mícháš
až opustíš dávno pusté břehy
nemiň mě znovu
najdeš mě v údolí
kde stříbří se vločky něhy...
PLUJÍC V HORKÉM LEDU
plujíc v horkém ledu
a slzy polární
pouze naslouchat svedu
vše usnulo
zbyla chvíle lunární
pocity v moři uletěly
loďka bez plachet
prázdná místa
sirény zanechaly
a vzpomínky lehké jako samet
už nejsem milující
pouze poustevník
polárně plující
ZVUK TUŽKY
jen krusta ledová
a pláně bílé
vše co zbylo
skutečnost se neschová
utichlo co bylo
už jen zvuk tužky
když po papíru tančí
zůstala prázdná místa
ale vím, že jsi byla
to stačí
ztracena ve sněhovém hlase
namaluji si tě znovu
do sněhových přikrývek
tam zase tě spatřím
v polárním páse
tam kde mléčná dráha se stáčí
kde vločky hřejí tváře
tam kde má tužka po tvé ose tančí...
ROZPÍNÁ SE V DÁLKÁCH
tichá a bezbřehá
jako studna bez vody
rozpíná se v dálkách
ironie osudu
uzavíráš dohody
že budeš vepsána
na mých stránkách
inkoust mi došel, pláčeš
tvá cesta nikam nevede
je slepá
přes ostrovy skáčeš
ale je příliš pozdě
má cihlová zeď stoupá
chci spát v západu
bez zbytečných nadějí
usínat svobodně
dotýkat se vesmírných peřejí..
NAPŮL
často napůl
protože nikdy ne celý
sny podepírá snová hůl
každý bývá nesmělý
aspoň na chvíli
než loutna se rozezní
vojáci vojáky by nebyli
kdyby všech bylo území
vždy trochu utajit
a zhasit světla
do uniforem nastrojit
kdysi tato zem kvetla
napůl je někdy víc
INDIÁNSKÉ LÉTO
v létě sníh
na podzim indiánské léto
i když po tobě jdou
vím, že ty přírodo!
jsi královnou země této
cítím tvé částice
ve vodě, v čaji
všichni chtějí tě vlastnit
a jsou jich víc než tisíce
ale neboj se
všichni zemřou!
ve stejném kraji
a jako listopadová romance
odvanou z tvého hřbetu
oni to neví
ale já děkuji ti
že díky tobě žiji, kvetu!
POSLEDNÍ MOHYKÁN
tiše!
a zavři oči
vidíš je?
stáda mustangů
uvolni se
zavedou tě daleko
daleko do tajů
jako Poslední Mohykán
když jediný zbyl
jako divoký hurikán
bez slitování
ale s velkou silou
do všech očí se vryl
lapače zabloudily ve větru
a podkovy uhání
přes údolí a hluboké lesy
zaslechli svou mantru
slábnou všechny vnitřní běsy
MÚZO MÝCH NOCÍ
nepřestanu tě hledat
v poli plném levandulí
nikdy nespatřená
a přesto vím, že čekáš
mým očím utajená
múzo mých nocí
dotýkám se nebes
a všech vůní
pluješ v čase budoucím
toužím cítit
tvé srdce tlukoucí
múzo mých nocí
a tak se loučím
neboť jsi smyšlená
pouhá představa
když měsíc vládne
sbohem má vytoužená
mé nitro chřadne
múzo mých nocí...
SOBOTNÍ POUŤ
bílá labuť
černý kabát
v kamnech doutná
sobotní pouť
cítit chvění
tajně se kát
Pink Floyd na stěnách
v hradu z květin
ve vodě chladit nohy
vím že...
uslyším tě v ozvěnách
mezi svými bohy
na pár chvil pokušení
trochu kokosu v kelímku
z barev obrázky
nemá ani malé tušení
myšlenku zanechám
v posledním plamínku
ZANECHALA STOPU
potkala jsem ji včera
jedna část ze-mě
nárazem oněměla
múzou se stala
tak rychle
jak jen málo spala
další vlak přijíždí
už je na míle vzdálená
to nic vraždí
touha v západu slunce spálená
dočtená další kniha
až na stránku poslední
vím, že uvidím ji zase
až zavřu oči
v paprscích se rozední
zanechala stopu.....
OKTARÍNA
hvězdy nad oblohou plují
to ticho hlasité
mé nitro si kupují
hluboce skryté
cítím zase vůni levandulí
ze sirupů a dálek
a možná z polí
chybí jen šálek
za zády šeříky
voní tak sladce
a co teprve pohlazení bezinky
vždyť znám ji tak krátce
plout po moři všech chutí
v souznění se ztratit
tvé bylinky k myšlenkám nutí
bez nutnosti příliš se snažit
zní tak vábně
třeba jednou okusím
zatím však hledám marně
Oktarína...
třeba jednou...
LAVINA HŘÍCHŮ
doteky letmé
pravidla třech prstů
chci! a ty chceš je?
nevinné
jako lavina hříchů
čteš mé verše, řádky
přesto zůstat v nevědomí
opět jsi odjela
bylo to včera
a já..
chci tu chvíli zpátky!
temná noc nekončí
myšlenky bubnují na okapy
jak dlouho, než tě spatřím?
najednou jsou prázdné
všechny mapy
už zase
a jen v mé hlavě
v noci studené
hledám tě v rose
která stele si v trávě
chybí mi..
ty doteky nesmělé
když ještě včera
stála jsi vedle mě
a já něco pošeptat ti chtěla
v tu chvíli kdy hlas zpíval
chci zas v tobě spát..když ještě včera...
šla jsi stejným směrem
BUDEŠ MI BLÍZKÁ
z terasy
červánková pohádka
a pod lesy
travnatá peřinka
večer poslední
a mně už se stýská
až se rozední
budeš mi blízká
zase vidět
stromy, louky, lesy
jít za tebou
přes všechny vřesy
už ať zase...
NENÍ TO ZLOČIN
oči pláčou
otáčí se zpět
neplakej dívenko
přejdou noci
roztáhni svá křídla
leť!
své perutě
můžeš pod mé schoulit
ležet tiše, nehnutě
dokud víčka nepřestanou pálit
není to zločin
jen malý sesuv půdy
vezmu tě do bezpečí
jemných mělčin
mé perutě
nechť jsou tvými chůdy
zase se rozletíš
až zmizí strach ve tvém hlase
svým úsměvem další srdce rozsvítíš
světluško ve vesmírném páse...
ALE CO?!
Vzhlížím do předešlé
tam kde i ty jsi byla
když hvězdy byly setmělé
a to co jsem chtěla
pro sebe jsem skryla
s důvodem, který není znám
ze strachu
že už nikdy si to nepřiznám
ale co...?!
Možná v tom odlesku...
vločky z perleti
k tobě přílivem doletí...
JAKO BYS NEBYLA
najednou..
jako bys nebyla
purpurová řeka
odnesla slova
snad i zabila
a ten tlukot
přestane, utiší se
opět schová...
do Šumavských lesů..
KOTVA VESMÍRŮ
živá, barevná
s ostrými hroty
vystavěla písečnou hráz
není možné uniknout
mezi jejími ploty
zuřivá jako oceánská bouře
s jemnými rysy
když dopadá na dno
sladkého moře
kotví na dně plic
kousek za hrudím košem
třeba mlžný opar
smůlou stromů nošen
opěra pro všechny starosti
probdělé noci
chvíle ticha i radosti
Kotva vesmírů
na noze nošená
ražená do kůže na míru
hluboce vznešená!
Má kotva vesmírů...