" LEDOVĚ POLÁRNÍ "
SPÍ V TOBĚ
Magická peřinka
ze zeleného mechu
nelze se dotknout
nejsi má
budu však doufat
do posledního dechu
kouzelný polštář
z borovic a jehličí
nejsi můj
budu na tobě spát
dokud mě to nezničí
vysněná postel
ze srubů a palet
nejsi má
a nechci jinou
dokud nezačneš mě bolet
možná dřív odejdu sama
než tohle všechno dopustit
pořád v tobě spí někdo jiný....
CUKR NA RTECH
Předáváme si
chuť hřebíčku v ústech
a na rtech třtinový cukr
cítím to v kostech
dnes večer
přivedu tě ke svým dvěřím
za zvuku pouličních světel
zase pro jednou věřím
v tuto noc
za sýrů a vína
při staré písni
s pocitem, že chytí nás vina
buď nikdy nebo teď
dotknu se tě
jako štětec plátna
sliji nás v měď
protože to je
True care...
BLOUZNÍM
Zapomněla jsem milovat
jazyk je němý
bez pohybu
ne-lžu
doprovodím tě ke dveřím
ne nedám si
ani tebe - ani tu rybu
dnes znova
stojím u tvého obchodu
snažím se mluvit
ale mrznu
odebírám se k odchodu
takhle to nejde
nejsem školní zkouška
počkat! ano přesně ta!
líbí se mi ta puška
vezmu si ji
sestřelím pochybností třetinu
a to zátiší
taktéž neminu!
asi blouzním
ale co na tom
podej rum!
utopím ho v cole
zítra ráno přijde kočka
a osvědčené
- ty jeden vole - !
zase kvůli jedné vážce
kterou zná tak krátce!
zase kvůli jedné
štětcem namalované ženě
tak už se vzdej
budu tě ukrývat
v každé pokojové stěně
končí noční směna
a já byla chycena
vážně blouzním
PLECHOVKA V POLI
Až budu psát
o prázdné plechovce v poli
budeš vědět, že teskním
měsíční vzpomínky
rozežerou moli
nastalo ticho
smět tak..ale nesmím
děje se to zároveň
když sucho prší
střecha chátrá
za víčky povodeň
bezvětří po tvé vůni pátrá
poloprázdná láhev
pletu si víno a čaj
náramek z řas
dochází mi paleta barev
čeká podzimní tichý háj
víš, že se mi stýská
čteš o plechovce v poli
kapky deště do listů bijí
a já přijímám čas v mlze
o chlebu a soli
popadám deku
třesu se od zimy
oheň praská v nitru
pročítám básně
jsi mezi nimi
stále tam leží
prázdná plechovka v poli
přirostlá k zemi
vytrhnout ji bolí
dám si čaj i víno...
SNÍDANĚ CHMURNÁ
Zpíváš tak
že nejde tě slyšet
tlumíš to
a já vím
že chceš křičet
tak jako já pro tebe
ty pro jinou
chci najít tě
vše je příliš ledové
prsty trnou
můj sen malý
rozloží se v dálkách
kde jsou obrazy
kdy tvé oči se smály
nevyřčené čeká v obálkách
tančíš mezi vinicemi
obloha smutná
procházím tichem
nočními ulicemi
každá další snídaně chmurná
když nejsi na dosah...
ZA TY DNY ZTRACENÉ
Bránice
otvírá se zhluboka
pro vypuštění všeho
mám odchlípení sítnice
má modrooká
koš hrudní
když jsi blíž
zvedá se
bosé nohy studí
je tady!
progrese
tlukot
srdečních svalů
když je ve spojení
stehno a ruka
mozek už není pilot
když dotýkáš se
krčních obratlů
rty tiché jako hrobka
ústa
mluvit nemusí
chtít a nesmět
je jako dieta
možná jako bezčasí
objetí
za ty dny ztracené
ale jen na chvíli
ať nepohltí mě
přílišné dojetí
když hladíš
mé vlasy sněžné
už nechoď tak daleko
LISTINA
Tak zase jsme spolu
hřeji tvé dřevěné tělo
a samy
stojíš nedaleko
blízko mého domu
o tvé desky se opírám
každou noc na mě čekáš
nebe temně modré
prach z tebe otírám
pošeptám ti tajemství
byla mým letním sluncem
a teď další do krabičky
možná mé poselství
neodejít od tebe
ze své ledové lavičky
toť vše co mohu ti dát
sebe a příběhy svých listů
každá z těch hvězd
je příliš vzdálená
na něžný dotek prstů
odpusť lavičko
mně tak věrná
že další jest v krabičce
čeká nás noc perná
nebo snad peprná?
ty..
zatím poslední listino
přestaň plakat
letní noci končí
přichází větrno
sejdeme se
možná na jiném místě
v příštím čase
třeba v další krabičce
na čisté listině
až začne podzim pršet
a lavička bude chladná
pod deštníkem
budeš se mě držet
i když kniha je zrádná
neplakej..
mám ještě spoustu
nepopsaných
ale teď už musím jít
hlasy jelení
volají mě domů
NEBUDU
Až spatřím tě
v měsíčním svitu
nebudu se dotýkat
každou další noc
jen sledovat tiše
než k tobě přirostu
až spatřím tě
v hlubinách písku
vyschlou a hladovou
nebudu se ptát
jen přijdu tiše
darovat ti
svou poslední kapičku
až spatřím tě
na oběžné dráze
vyhaslou bez jiskry
nebudu mluvit
jen napojím se tiše
budu tvá infuze
až spatřím tě
v prázdnotě pusté
zbloudilou bez síly
nebudu tě tahat
jen nahodím tiše
nitky stříbrně husté
až spatřím tě
na kamenném břehu
ledově chladnou
nebudu tě zahřívat
jen zašeptám tiše
zahřeji tě ve sněhu
až spatřím tě
v nekonečném oceánu
bez tepu utonulou
nebudu tě lovit
jen přikloním se tiše
vyženu vodu z tvých plic
probudím tě k dalšímu ránu
protože to je důležité
ne vlastnit tě
jen vidět tě skutečně zářit
každý další den
a i den poté
a já už tě spatřila
ano tebe! mé pokušení
má lásko podzimu
až spatříš ty mě
bude příliš pozdě
necháš mě opadat
zmizím v kaštanech
s listopadem pominu...
NEPŘESTÁVEJ!
Už mi mizíš
v oparu z ledu
lámeš mé kosti
námrazou trýzníš
jsi hořkost medu
jak přestat?
sklízíš shnilé plody
dej mi ty kosti
utonulé v těle
ponořeny do sody
nezvaní hosti
jak přestat?
ve mně umíráš
a já v tobě chci zahynout
suché slzy stíráš
bez dechu
teď už jen splynout
nejde přestat!
až na dřeň zkažené
je to špatná láska
až na prach a drť
tepny zraněné
nemůžu přestat!
tvůj pohled z okna
pod víčka se vpil
rozpadám se v popel
tlukot steskem shnil
chci přestat!
příliš hluboce
až do morků krve
zvrátila se mysl
chci v tobě růst
neřízeně - divoce
musím přestat!
v dlaních mi protékáš
jak dlouho ještě?!
z úst vytékáš
chutnáš jako
cukr deště
a trávíš mě
je to špatná láska..
nepřestávej!
VONÍŠ JAKO KAKAO
Spím v rudých pažích
těsně vedle bříška
tvá zavřená víčka
kakao se praží
tak tvá kůže voní
jako kakaové boby
touha páru lapit
obléci tě
do své snové roby
listopadová romance
temné snění
chlípné obrazy
kousek tance
touha, chtění
chci se napít
jazyk do kakaa ponořit
ochutnat
v chuti lahodné
chtíč umořit
VE VĚTRU
Odchází
jako list ve větru
tančící v mlhách
mé mrznoucí dlaně
ukryté ve svetru
už tak daleko
jako drak ve větru
proudící ve výšinách
mé smutné tváře
tonoucí v metru
už tak bezvládné
jako naděje ve větru
trnoucí na okraji
mé slzavé krůpěje
udušené
už doutná
voda v oceánech
ve studních
ve větru
bez tepu zbyla loutna
ve větru...
ZAVŘI A ZHASNI
Odcházíš?
tak zavři a zhasni
utěsni víko na sklenici
až na doraz
zastav uzávěr hlavní
dva zoufalí trosečníci
pro mě
moc a příliš
pro tebe mých světel
nelze šetřit
v mlze sílíš
ještě poblikávám
i když měsíc by už nechtěl
stříbrné tečky
v prachovém obláčku
pro každou chvíli
kdy chci ti říct miláčku
kdybys jen
snad aspoň na moment
zvážila tu cestu
chci být tvůj medikament
ale ty zhasínáš
a já cítím kamennou krustu
příliš chladná
na další kousek světla
jak žárovka prasklá
a přitom
ještě před chvílí kvetla
nyní šero vítám
odešla jsi a zhasla
v úkrytu pod víčky
tajím všechno
i že pro tebe svítám
skleněná nádoba se rozbila
SNES SE DOLŮ, NA MĚ
V galaxii se míchá
obloha dnešní
fialová a modř rudá
sytostí se pyšní
a má náruč je chudá
snes se dolů, na mě
jako večerní rosa
něžně do mé země
kde smíš po mém nitru
tančit bosa
do mé kůže padáš
se strachem, že budeš žít
nevadí, že váháš
přikryji tě příslibem
nenechám si tě smýt
cítíš mě ve vzduchu
melancholickou a podzimní
tak jako já tebe
v každém svém dechu
buď prosím mou
sněhovou vločkou první
SE MNOU NEZŮSTANEŠ ČISTÁ
Pod bříšky
kaštanových stěn
chuť hladká
zůstaň na chvíli
s koncem nočních směn
za vlásky
zmrzlých nití
zatahat maličko
uhlíky se vznítí
má ztracená
ovečko
dlouhé pláně
pro tvůj spánek
ze svých varhánků
složím ti přístřeší
hedvábný stánek
z laskavých doteků
trnitá voda
do tvého nitra
když nedopluji dnes
možná příště
zítra
křehká jak bavlněná košile
mé nohy zahřívá
ve své posteli mi stele
praskliny v duši
tichem přikrývá
tužkou, štětcem
čímkoliv pro prázdná místa
možná umělcem
jen ne vědcem
se mnou nezůstaneš čistá...
JEMNĚ ZAMRAZIT
Proč tak smutná
to ta zima
děsí ji
a zároveň chutná
jemně zamrazit
kousek těch rtů
ať neunikne
do ledu zatavit
jsem oběť
s ledovou krustou
na tváři bledé
zbytečná každá zpověď
vypnul puls
poslední výdech v šedé
I JÁ JSEM VINNA
Pohlcená zeminou
dovnitř táhne
v zádech mrazí
lesní střelci neminou
matka zem
po oběti prahne
ukradené životy
dětí a matek
ze sobectví
pro vlastní potěšení
a roční období
ovládá zmatek
z listí peřina
přikrývá mé tělo
odpusť mi
a pohlť mě
i já jsem vinna
ZA ŠÍPKOVÝMI TRNKY
Za šípkovými trnky
na pařez ulehnout
vůní z jehličí
naplnit plechové hrnky
křídla sov
kolem sebe ovinout
za šípkovými trnky
přes ostré ostružiny
přeletět
políbit srnky
za šípkovými trnky
najdete mé nohy
z mechu a rosy
dopijte plechové hrnky
a chytejte
začíná padat
poslední barva duhy
za šípkovými trnky
PŘIJDU SI PRO TEBE
Přijdu si pro tebe
tak jako ty pro mě chodíš
svou zbraň o mé kosti lámeš
bez soucitu
bez zastavení
s potěšením lovíš
jdu si pro tvé ruce
duši těžkou
rozletím s eprudce
staneš se obětí
temných lesů
mou kořistí lehkou
když za kapradím slyším tvé kroky
VIDĚLA JSEM TĚ
Viděla jsem tě usínat
s nočními ptáky
za jezerem vážek
viděla jsem tě líbat
mé přízraky
dotýkáš se dešťových srážek
tvé vlasy, kůže, prsty
v mechové peřině
a můj přístav osamělý
bez loďky tak pustý
bouře tváří se nevinně
vzala vše cos mi dala
chvíle, pohledy
prázdnota dozrála
pohltila neživé i živé
zavřela zahrady
viděla jsem tě tonout
v dálce za úsvitu
časem nelze pohnout
les právě usychá
ani jedna z nás nejsme tu
tvé myšlenky, představy
těm mým tak podobné
a ty hvězdy
odrážejíc se na hladině
jako stříbrný třpyt
mému oceánu ozdobné
viděla jsem šachový pár
dámu a dámu
vlastně ne
nic už není skutečné
tak v co věřit?
snad jen v sebe samu
LEDOVĚ POLÁRNÍ
Utichlo léto i jaro
první vločky
na bílé tváře se snáší
nestihly jsme se projít
a z mého nitra
zbytky podzimu se práší
je mi zima
přízraky nadějí mě budí
toulám se v bílé
nohavice mokré
bez objetí
jsme tak chudí
ponesu tě
za všechny kry, ledovce
žhnoucím tepem
přes nejhlubší propasti
i oceány
naplněná zimním sirupem
mé nahé plíce
uhání
neznámo kam
kamkoliv kde spatří tě
i když jsi
já jsem
všechno je
ledově polární..