"PAPÍROVÁ LODIČKA"

PAPÍROVÁ

A když krvácí
tak nebe maluje
vše se vytrácí
led nad plamenem kraluje

uhlík hoří
a vypálená díra
skutečnost sny boří
nezbyla víra

vstávám, půjdu dál
je tam další
stojí jen opodál
už přichází

další Papírová...

HLOUBKA

Tělo nahé
tvé není
omalovánky drahé
kůži mění

chci jinak být nahá
nikdo to neumí
tam kde...
hloubka ještě hlouběji sahá
do bezvědomí

listy už opadaly
příliš pozdě snít
tvé sliby duši okrádaly
čas odejít
Vždyť jinde slunce svítá mnohem jasněji

SVĚTLA TICHÁ

Tady je to jiné
světla tichá
pocity silné
noc se září se smíchá

pojď, zapadneme spolu
ruku v ruce
nahoru i dolů
něžně a prudce

v bílých peřinách
něžné noci
ve vesmíru i v dolinách
mít tě ve své moci

DO OBLAK UNÁŠÍ

Že nás dvě unést musí
v srdci mi zní
dálka touhu dusí
poslala jsi kouzelné Zrní

a teď duši mou hřeje
do oblak unáší
básnířka na správnou strunu hraje
úsměv ti přináší

tvá slova hladí
začínáme snít
představy nás svádí
vím opět kudy jít?

díra v hrudi menší se zdá
co jen se mnou provádíš
tahle báseň je teď tvá
za to!
že od smutku mě unášíš!

UTEČEME SPOLU

Utečeme spolu
daleko a dál
do hlubokých lesů
tam kde by nikdo neprohrál
do dlaní
a do duší
bez lhaní
to co nám sluší
Pojďme...

NALOĎ MĚ

Křik v jednu chvíli
a trocha žalu
vlastně víc než dost!
když láska utopena v kalu

a stejně to zase zkouší
něžné pokušení
ledové srdce to tuší
ale proti není

vždyť jen jednou jsme tady
možná pro nic
a možná pro záhady

tak naloď mě
věřit ti zkusím
už ne na dně
opět plavat musím
prosím naloď mě!

PAPÍROVÁ LODIČKA

Osamocena, prázdná
taková jsem byla
a tak slabá
do tmy se skryla

čekajíc v přístavu osamění
s hlavou v dlaních
tam kde nikdo není
utopená v přáních

a ty má maličká
jak jsi ke mně připlula?
snad papírová lodička
slzy mé utřela

ten sametový hlas
ostré hrany hladí
chci jej slyšet zas
do neznáma a kýčovitě svádí

chlad je menší
můj úsměv maluješ
díra v hrudi se tenčí
myšlenky od chmur vzdaluješ

kdo jsi má maličká?
tak krásná, čistá
přesně jako ona
má Papírová Lodička...

BUDEŠ SKUTEČNÁ?

Pokrývka bílá
deštivá zem
ta dívka milá!
chci vzít ji ven

už jen chvíli
a u sebe budu tě mít
chvění sílí
čas přestat snít

přes dlouhé pláně
přes desítky měst
bránit se budu marně
zkusíš mě svést?

možná bych i chtěla
touhou se třást
když naše těla
závoj vesmíru budou krást

a možná bych i směla
když....budeš skutečná...

Z JEČNÝCH ZRN

Vyrostli jsme z Ječných zrn
možná až moc
někde hluboko uvízl trn
vím o něm každou noc

stále bodá
vím o něm, vím
vytrhnout se nedá
nejspíš s ním žít smím

a do posledního dne
na konci světa
dokud nezhasne poslední věta
nikdy nevypadne dřív

RTY

Mé rty
jen pro tebe
ledové kry
pojď
vezmu tě do nebe

nebo...raději do pekla!

VÍC TEMNOTY

Možná se utopíš
ve mně a v dálce
pod krkem uchopíš
přidusíš krátce

možná chci víc
víc temnoty
chci tvůj rub i líc
kus tvé niterné nahoty
asi padáme...

ASI ZTRATILA JSEM

Plujeme, létáme
ztratila jsem hlavu
stále hledáme?
asi ztratila jsem
něco...
něco v davu
ale co?

ZAKÁZANÉ SLOVO

tvé tělo
jen mi řekni
co by chtělo
nad ústa mi klekni

tvé tělo
po mém tančí
víc by smělo
zakázané slovo "stačí"

VE VOLNÉM ZAJETÍ

Drž mě pevně
něžně nitro zasáhni
tvé horké dlaně!
a mé pocity
jako divoké koně uhání

v tvém objetí
a ve tvé vášni
ve volném zajetí
múza příštích básní

do zbloudilých snů
už se nevrátit
žít tím co je teď
v tobě se utopit
...než půjdeme spát

MĚ POKRÝVÁŠ

Tvé doteky
to jak se usmíváš!
papírová lodička
kousek dál uprostřed řeky
svým tělem mě pokrýváš

tvé oči zelené
a tvá oblíbená barva
pocity upřímné
v srdci harfa

objetí pevné
a rty jako med
kouzelné chvíle
chci tě zase! hned!

usínat po tvém boku
mít tě v náručí
cítit tě v každém dalším loku
a...
slova nestačí!

8.10.

Jsi
pohlazení vánku
i hvězdou temné noci
myšlenkou mého spánku
a každý můj pocit

Jsi
medem mého čaje
dechem i solí
písní jenž v srdci mi hraje
lékem který hojí

Jsi
mé duše kolébka
a kůží mého těla
řeka která mnou protéká
vše co jsem kdy chtěla

Jsi
stínem v odpoledni
když žárem sálá slunce
zázrakem všech dní
teplem v mé dece

tvou láskou být
v náručí tě hřát
spokojenost a klid
to vše chci ti dát

27.9. POLÁRNÍ ZÁŘE

Cítíš to?
tam hluboko
v dolině
pohrává si s barvami
naše podzimní listí
rychle, přitiskni se
pospěš si, dřív než
někdo to zjistí

slyšíš to?
tam hluboko
v šlépějích
šimrá nás cest dálka
přitiskni se pevně
zbyla už poslední
větrná zápalka

sejdeme se v údolí
pod lampami z hvězd
pod září polární
prozkoumáme všechna úskalí

vezmu tě sebou
do údolí hlouběji
kde z červánků
namaluji ti peřinu
kde vůně lesů nekončí
kde nebude nám už víc teskněji

ranní rosu
z veršů snovám
malá polární pavučinka
do níž tě svedu
do ní si tě schovám

přitiskni se, buď mi blíž
sejdeme hlouběji do údolí
ještě níž

má polární záře...

22.9. POSLEDNÍ OSTRUŽINA

Mé rty dotýkají se
poslední ostružiny rudé
a lesy teď tváří se
že jsou chudé

mlha stala se peřinou ptáků
listy opustily své domovy
na stole šípkovou marmeládu
hm ale ta ostružina!
nechce dolů

srny u krmelců
vrabcům zrní
na tebe s čajem čekám
a mezitím
kocour na prsou mi přede
tiše si vrní

na okna dýchám
prstem maluji obrázky
horkou čokoládu nám míchám
společně dáme si
až vrátíme se z vycházky

opět přepadly mě
na ostružinu chutě
tak sladká
snad ještě najdu tě
možná někde v lese
a třeba jsi blízko

jsi má poslední letošní ostružina...

19.9. TAK JAKO V LONI

Přišel čas podzimu
déšť smyl naše viny
do kouzel listí se svinu
a možná opět jednou ucítím
aspoň z poloviny

přivoň si k mé tváři
po kaštanech voní
zrcadla jsou lháři
kráčíme jiným směrem
přesto opět cítím tě
tak jako v loni

Lásko, tak jsme zemřely
opět a zase
listy opadaly
a já uschla na tvé řase

vítr unese naše slova
cit zabředne v bahně
možná až začne opět pršet
dřív se schová

Lásko, v podzimu jsem tě našla
v podzimu se ti ztratím
pouliční světla zhasla
možná jednou se vrátím

snad abys nezapomněla
na podzimní oči kaštanů...

7.9. PŘÍBĚH SEMÍNKA

Našla jsem semínko
zasadila jej do své hrudi
bálo se malinko
a nyní každé další ráno
se mnou se budí

rostlo zvolna a pomalu
do výšek a ještě výš
získalo sílu korálů
a já v něm svou skrýš

ze semínka strom
já jej zalévala
silnější než hrom
s jeho vůní jsem usínala

ze stromu vrba staletá
třísku pod kůži mít
její míza mnou protéká
navěky s ní být

její listy skrývají mé bolesti
kmen pevnou půdou se stává
její vrásky malují mé radosti
na dobrou noc mi o struny břehů hrává

je mou spřízněnou duší
vlasy jako vlnky máslové
tolik ji sluší
a ty úsměvy medové

přišla vichřice
větve ji zlámala
já ztratila střevíce
samotnou ji nechala

vrba topí se v pláči
kdes děvčátko zůstala
lásku v suchu smáčí
a já hloupě v koutě chátrala

prosím o odpuštění
miluji tě i bez větví
říkáš "už ve mně nic není"
přišlo bezvětří..

mízu do děvčátka vložila
i když přišla o větve
a zbraně složila
snad opět vykvete

kořeny stále v zemi a živé
děvčátko půdu vírou kropí
slzičky tak třpytivé
lidé tak hloupí

zasadila jsem do své hrudi semínko
vyrostlo do výšky a výš
já bojím se víc než malinko
ale to ty už víš

semínko mé...
jenž vlnky má máslové...

NIC NETUŠÍŠ

A když budu chtít
vezmu si ji
možná tvou tvář
možná duši
jeden pohyb prstem
nemusím se ptát!
mé myšlenky
nebudeš v tu chvíli znát
stejně všichni jsou hluší

jsem lovec
tys mou obětí
mám tě v hledáčku
nic netušíš
je to dar?
či prokletí

neutečeme tomu...

23.7. POKUD

Pokud bych zítra šla na druhý konec světa
bylo by to proto, že ses mi ztratila
a já hledala bych tě po celé zemi
byla bych tady
ale umírala na vzpomínky
jenž mi tě nevrátí
pokud by zítra...
ale já vím

Pokud by zítra bylo to jako v minulosti
nemohlo by to být jaké je to dnes
noční můry ať shoří v dálkách zapomnění
plameny uhasí příliv něhy
černé noci změní se v zářivou oblohu
plnou hvězd
zaplavíme spálené břehy
pokud by zítra...
ale já vím

Pokud bych zítra měla zapomenout na tvou lásku
raději bych vyrvala své srdce z hrudi
než umírala na sžírající lavinu stesku
bez možnosti návratu
slzy nad ztracenou láskou
raději nebýt vůbec
než pocítit tíseň žít bez tebe!
pokud by zítra..
ale já vím

Že pokud bych zítra šla na druhý konec světa
bylo by to proto, že ses mi ztratila
a já hledala bych tě po celé zemi
a i tam, kde už ani zem není

Pokud by zítra...

20.7. V BLUDNÉM KRUHU

Jsi jako kromanonec
možná snad i opice či ryba
nezáleží v jaké době
ale tvá duše

v bludném kruhu se hýbá

a další milony s tebou
drásají tvé srdce lví
je to válka
jak rozbít zdi
jak jen uniknout
kdo to ví?

v bludném kruhu nezaniknout

jsi člověk plný odhodlání
možná krásná auta
opravdu velké domy
ale k čemu to
když mimo salonek rostou stromy

v bludném kruhu svoboda není

tvoříš lásku, zdá se že i revoluci
ptáš se a bez odpovědi
a tak se zpátky vracíš
tužby uvězněny v kleci

v bludném kruhu krvácíš

představy falešné
tvoří z tebe krále
a realita nepromíjí, pláče
falešné zámky vzdušné
v realitě král má slabého hráče

a tak bereš to co máš
kruh ze zlata a betonu
uvnitř těla a srdce která už mlčí
někdo však zůstal venku
po tobě tápe, prosí a křičí

v bludném kruhu jej nemáš

před televizí sedíváš
snad lidská zkáza?
pocity viny neskrýváš
všichni jsou produktem konzumace
úmysl je dobrý
a přitom tak snadno se vzdáváš

realita nepromíjí a pláče
žes král všech blbců pomíjí
ale že necháváš venku slabého hráče
svou královnu
to ani potoky času nesmyjí

a tak to jsi ty, ohňů pán
spálená zem pod námi
a prach, který na plíce usedá
zůstaneš sám
popálen svými vinami
král, který se svou královnou se neshledá

sejdi z rozcestí
najdi svůj důvod
mýlka přírody je neštěstí
ale ty znáš svůj původ

v bludném kruhu se nehledej

rosteme s chybami
bez nich bychom zakrněli
možná jsme opicemi či rybami
občas nejsme tím čím bychom chtěli

v bludném kruhu setrváváš
pevně stojíš, nemůžeš se hnout
pak snažíš se vykročit
a váháš

v bludném kruhu kde nic není
snad jen zlatavé zdi
a tma, která pouze v tmu se zase mění

v bludném kruhu jsi králem
miliony dalších lidí v něm
přitom stojíš napříč prázdným sálem
tak hrozně sám a beze změn

každý král však svou královnu má
a ta čeká opodál
tajemství vítězství zná
s královnou bys neprohrál

vystup z bludného kruhu
najdi cestu ven
ze strachu vytvoř svého sluhu
začni žíti náš sen

o království láskou spojené
o svobodě bez obav a zdí
nech je za sebou usnout
nechť usnou, spí
nechť se už neprobudí

podej mi ruku, vytáhnu tě ven
vždyť už musíš být na pokraji sil
potrhán a unaven
chytíme se a už nepustíme
do bludného kruhu se nevrátíme

tak vyjdi už ven!

NĚŽNĚ DIVOKÁ

Jsi tak blízko a přitom tak daleko
pojď ke mně přitul se blíž
aspoň na chvíli, aspoň malinko
zrychlený tep ucítíš

mé ruce zajíždí do tvých vlasů
tvé sladké rty líbám
snad nacházím ve tvých polibcích spásu
znáš ten pohled
víš jak se na tebe dívám

bříška prstů dotýkají se tvého těla
touha vášeň rozpaluje
sklenice s vínem oněměla
chtíč se prohlubuje

když krk polibky ti zasévám
vůni tvé kůže cítím
slyším tvůj dech
za stehna si tě chytím
chci stopy tvých nehtů na zádech

tak pojď ke mně
lehni si blíž
možná něžně divokou rozkoš pocítíš

V OCEÁNU USÍNÁM

Potápím se
jako příď Titanicu
když poslední kra
dopadá na palubu

v levobok!
příliš pozdě...
sněhové vlasy
stříbrná kolečka na nebi
a tvé máslové vlny

v oceánu usínám
tak ledový!
tys to jediné co cítím
ďáblovy ruce
tvé vlny už neloví

první vločka!
na obzoru se třpytí
kouzelná jako tvé oči zářivé
když vítr ji unáší
mé rty ji něžně chytí

rozpustí se, nebo snad roztopí?
na tom nezáleží
do mého nitra se vpije
bolesti a chmury utopí
omrzliny smyje

polární záře tak blízko
vlasům sněhovým
buď se mnou
ať už jako plamínek
nebo vánek ledový

na přídi či zádi
na nebi či v oceánu
ve tvé vlně
s láskou
budu žít a utonu

BEZ PŘESTÁNÍ

Bez přestání
ženu se dál
bez ustání
i když jiný by se bál

krok za krokem
i se zavřenými víčky
dům za domem
i když nemám klíčky

přes vše co bolí
skrz noci temné
jednou čas svolí
a tvé ruce jemné

tváří se dotýkat
cítit chvění
společně dýchat
větší touhy není

skrz světélka hledím
ženu se, k tobě utíkám
přitom tiše sedím
do zmizelé pronikám

HLASY NĚMÉ JSOU

zhasnout svíce
nicotu k tělu připustit
do ledové krusty zahalit srdce
lásku víckrát již nebudit

příliš pozdě se kát
času bylo dost
příliš brzy skomírat
vratký je i ocelový most

následuj co následovat chceš
s rozumem nebo bez něj
třeba zvítězíš
a možná prohraješ

nikdo neodpoví
hlasy němé jsou
mé oči už hvězdy na nebi neloví
prosím stíny ať mé tužby unesou

nikdo neodpovídá...

SESCHLÉ TOUHY

Deštivé lány minulých dní
kam vše se podělo
seschlé touhy
zůstaly v ní
už zase se setmělo
s hlavou na posledním co zbylo
jako strhaná duše její
možná ještě něco
něco hluboko uvnitř se skrylo
říká: "nic ve mně není"

KRABICE

Byli jsme zatřeleni
v údolí stínů
hledajíc ucelení
možná ještě splynu

každý svou krabici
svět sobě vlastní
nechat tlukot srdce odejít
vždyť zastřeleni jsme tak krásní

všichni svou krabici
v níž náš svět se nachází
občas v ní ležíme
tak jako těla v márnici
všichni bezohledně prochází

ruce založeny
bouře se blíží
počkáme
nikdo se neohlíží
v krabici

MODRÉ OBRAZY

Byla jsem sama
sama se vší tou tmou
taková mrtvá dáma
a když jsi přišel
světlušky zářily
sny přestaly býti hrou

tváře prsty objímáme
ledové kosti
modré obrazy ukrýváme
pálíme stíny
a já nikdy nebudu tě mít dosti
ať už bez nebo s pocitem viny!

ZÁVOJE

Možná uschneme ve vodách
utopíme se v polích
snad i zemřeme společně
a květy neopadnou

kam uteklo živé?
kolik času na návrat
závoje cest křivé
počkáme na slunovrat

NECHAT VYCHLADNOUT

Větru propadnout
sami jsme zůstali
pochodně nechat vychladnout
obavy ztroskotaly

čelo k čelu
ruku v ruce
tělo k tělu
cítit prudce

NAČ SLOVA

Ten déšť
a ta pachuť
když samota se nás dotýká
nač deštník
nač slova
když nikdo jim nenaslouchá
zahořkly jsme
v popřání dobré noci
zíráš z okna
vidíš sebe samu
v odrazech
na pustém konci
zabředly jsme
na syrovém těstě
příliš všeho
a vlastně nic
pouze bezduché kleště
říkáš: "není důvod"

JSME OBĚTI

Schoulená
když hledám svou noru
pokořená
když mě tvá láska zraňuje
jsme oběti vlastního moru
svého vlastního sobectví
paprsky ještě lámou to ticho
které o srst se odráží
zapomněli jsme co jsme chtěli
vlastní volba nás sráží
do mechových příslibů
a na další zítřky
zlomila jsem vzdušný šíp
zbyly třísky
a tak jsem
a tak zůstávám....

POD KŮŽÍ

Jen kousek
nahlédnout mě nech
neublížím ti
pouze zastavím tvůj dech
pod kůži se ti vkradu
zanítím prázdná místa
tvá duše má jednu vadu
je příliš čistá

LODIČKA

V tichosti
dopsala všechny básně
a v milosti
rozhýřila vzpomínky
jako papírové třásně
či snad z odpuštění?

Nemajíc směr
ani důvod
pár lodních děr
možná jich je víc
a třeba celý průvod hořících stěn

Na tom nezáleží
je Papírová
někdy hoří
a někdy zase vzlétá
Lodička, která pluje od břehu k břehu
občas uprostřed a někdy zase mimo
převáží duše mrtvých i živých
v jeden vesmír je splétá

taková jest
papírová Lodička...